Osvěta k demokracii

Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.

Soudobé dějiny se stávají stále více soutěží

mezi osvětou katastrofou.

W. Wells

Proti všeobecnému očekávání demokratické ofenzivy počátkem 90.let 20. století ocitá se soudobá demokracie spíše v defenzivě. Hovoří se o její neúplnosti, stagnaci, degeneraci i krizi. Demokracie se zaměňuje populismem, elitářstvím, liberalismem i partokracií. Trvá neproduktivní hašteření o moc partikulárního politikaření, sílí manipulativní mediokracie, egocentrická oligarchie i trendy neototalitní. Uznávaný politolog R. A. Dahl nazýval současnou demokracii raději polyarchií.

1. Potřeba kompetentnější funkční politiky a axiologické dimenze demokracie

Člověk je podle Aristotela „Zóon politikon“ a pravou politikou podle Platóna je umění dobře vidět a řešit společné záležitosti. Toto umění náleží k nejsložitějším, nejnáročnějším i nejodpovědnějším lidským činnostem. Ne nadarmo Platón dodával, že „Dokud nebudou vládnout nejlepší, nebude konec lidských běd.“ Existující demokracie bohužel kompetencí ani produktivitou neoplývají. Nejvíce se podceňuje to, co je nejdůležitější: správná hodnotová orientace společných snah, adekvátní společenský program a jeho důsledná i obezřetná tvůrčí realizace. Kde se podstatné problémy neřeší, tam se krize prohlubuje. Lidstvo má zřejmě poslední šanci zmoudřet. Demokracie 21. století by měla být proto dobře se učící společností. Demokracii nelze omezovat na občasné volby, natož plané sliby volebních agentur a k tomu formální procedury. K axiomatům demokratizace náleží uplatňování její účelnosti a výkonnosti. „Demokracie je organizací pokroku ve všech oborech lidské činnosti“ (T.G.Masaryk). Nejvyšším posláním skutečné humanitní demokracie je mnohostranná lidská emancipace, překonávání bídy hmotné i duchovní, osvobozování lidí od strachu a zaostalosti, permanentní kultivace vnějšího i vnitřního světa člověka, prosazování trvale udržitelného rozvoje, harmonické rozvíjení člověka, společnosti, přírody i kultury. Prohlubování a rozšiřování demokracie zahrnuje dimenzi osobnostní, sociální i ekologickou, lokální i globální, národní i mezinárodní. Rozvíjí lidskou svébytnost (identitu, suverenitu) i vzájemnost (solidaritu, odpovědnost). Směřuje k harmonicky vyváženému vztahu singularity, plurality i univerzality lidského světa. Zpochybňování základních hodnot demokratické integrace i lidské existence postmoderním relativismem a nihilismem je disfunkční. Je zapotřebí účinněji mu čelit.

2. Osvětová role demokracie

Kvalita a výkonnost demokracie závisí na úrovni demokratů. Bez nich demokracie nefunguje. Osvěta má proto pro demokracii význam sebezáchovný a existenční. Bez vzdělávání a výchovy, bez učení demokracii chybějí její hlavní subjekty, aktéři a tvůrci. Od přírody mají lidé jen demokratický potenciál a učenlivost, takže mohou být demokraty, ale i pseudodemokraty nebo antidemokraty. K přirozené výbavě člověka náleží naštěstí jeho mimořádná schopnost a potřeba autoregulace i sociální správy a samosprávy. Výchova k demokracii má právě tento nejhodnotnější lidský potenciál rozvíjet pro dobro nás všech. T. G. Masaryk např. koncipoval i uskutečňoval demokracii procesuálně, optimalizačně, jako stálé zdokonalování a sebezdokonalování schopností lidí účelně spravovat svoje záležitosti. Dobře věděl, že většina nemusí mít pravdu, zejména jde-li o většinu zaostalou či dezorientovanou. Proto propojoval rozhodování většinové s odborným.

Zdůrazňoval kvalitní odborné podklady i průběžnou odbornou kontrolu demokratického rozhodování složitějších riskantních otázek. Demokracie předpokládá neustálou lidskou motivaci, aktivaci, komunikaci, kooperaci, participaci, stimulaci, emancipaci i vzájemnou odpovědnost a kontrolu. Nejlepší podmínky pro demokracii proto dosud byly, jsou a nadále budou v kulturně integrovaném národním společenství. Absence příslušné osvěty a odbornosti demokracii znemožňuje, vydatně zato prospívá jejím protivníkům. Svět na počátku třetího tisíciletí vyžaduje demokracii odpovědnou a moudru.

3. Největší riziko a naděje soudobé demokracie

Novodobá demokracie vznikla jako opozice proti absolutismu. Absolutizace nové moci ji opět nejvíce ohrožuje. Moc nebyla nikdy tak mocná jako dnes. Nebývalá koncentrace globální megamoci je již tak pronikavá, že nevolení představitelé nadnárodních korporací ovládají fakticky i mnohé rozhodující, demokraticky zvolené představitele většiny států světa.

Nová situace by se neměla řešit obnovou starých říší. Jedinou zbývající nadějí a možnou i nutnou obranou je demokratizace mezinárodního světového společenství v duchu charty OSN a rozvíjení světové demokracie s účinnou demokratickou i odbornou kontrolou hrozícího neoabsolutismu. Anomie, separace, uniformní unifikace i hegemonistické konfrontace z pozice síly nutno překonávat demokratickým řádem mírové kooperace všech členů mezinárodního společenství.

V naší situaci jde i o historickou reminiscenci na „Demokratickou unii střední Evropy“.

Projekt zástupců 12 malých zemí mezi Německem a Ruskem byl vyhlášen 26.10.1918 ve Filadelfii za předsednictví T.G.Masaryka a s podporou presidenta USA W. Wilsona v památné Síni nezávislosti.O polsko-československé konfederaci byla podepsána smlouva v exilu v Londýně r. 1942. Nyní spolupracuje visegrádská „čtyřka“ již třetí desítku let. Je nejvyšší čas na tyto demokratické snahy programově navázat. Střed Evropy by neměl Evropu rozdělovat, ale spojovat.